Tomáš Holub se věnuje výrobě šperků a výtvarné činnosti. Ve své tvorbě propojuje design, řemeslo a umění do jednoho uměleckého vyjádření. V každém vyrobeném kousku šperku i v každém obrazu by podle něj měl být kus poctivého řemesla, pár kapek potu a vnitřního trápení, skrze které absorbuje energii, kterou si pak nese. A také design, jako prvek čistoty, ukotvení v současnosti a náhled do budoucnosti.

Obrazy

Výtvarné umění představovalo pro Tomáše od mládí relax a koníček, který se v čase samovolně proměnil v pevnou součást jeho umělecké integrity. Obrazy vytváří vlastní, léty cizelovanou technikou, která představuje kombinaci starých štukatérských postupů a klasické malby. Jedná se zpravidla o strukturální abstrakce. Tíhne k čistému zklidňujícímu projevu a většinou pracuje s omezenou neutrální paletou barev. Tematicky se věnuje zejména zobrazování prostých přírodních jevů a detailů krajiny měnících se vlivem času. Uplatňuje principy Wabi-Sabi. Občas uteče ke grafice, kde si zamiloval techniku monotypu, pro její abstrtaktní povahu. A také ho hodně baví lepit koláže ze starých módních časopisů, které se mu v hojném množství „válí” po bytě. Takže i recyklace má své slovo.

Inspirace

Podle jeho slov nečeká, odkud přijde inspirace. “Mám zkušenost, že nejlepší nápady vycházejí z práce samotné. Všechno si totiž nosíme v sobě. Avšak měl-li bych přeci jen popsat nějaké inspirační zdroje, je to příroda. Příroda jako největší inovátor se svými neustávajícími procesy přeměn, chátráním starého a přerodem v něco jiného, dosud nevídaného a často geniálního.” V tomto duchu Tomáš tvoří.

Hledá řád v chaosu stejně, jako narušuje zaběhlé systémy. Připadá si prý občas jako houbař, který chodí do lesa až po sezóně. A proč to dělá? “Protože lidé jsou nedokonalí a celý život tápou a hledají: sebe, cesty, východiska, naděje, cíle. To je pohání vpřed”. Poslední léta má Tomáš pocit, že se zmenšuje prostor pro přirozenou lidskou vynalézavost. “Žijeme ve společnosti, která je vysoce organizovaná a snad na všechno už někdo napsal manuál. Odevzdáni systému přijímáme role a jedeme podle scénářů. Umění je pro mě projevem svobody a odpoutáním se od tohoto systému.” Tomášova tvorba je o hledání a nacházení (někdy i nenacházení), ale vždy o vynalézání vlastních cest, neboť každý člověk by měl sepisovat své vlastní scénáře.

Šperk

Kariéru šperkaře začal Tomáš v roce 2012. Předtím se dlouhá léta věnoval designu, zejména interiérovému a produktovému. V průběhu let přicházel do styku s rozličnými technologiemi a materiály, se kterými následně experimentoval ve šperkařství. Možná i to je důvod, proč se od začátku dost odlišuje. První kolekce vyráběl z hliníkových profilů, které barevně eloxoval. To mu vtisklo určitou nálepku, které se teď špatně zbavuje. “Po mých eloxovaných minimalistických špercích je stále poptávka a já musím lidem pořád vysvětlovat, že už je nevyrábím, že už jsem se posunul někam dál. Ale občas stejně vyměknu a ten hliníkový prstýnek zase ještě vyrobím, když po něm zákaznice tolik touží.”

Ve skutečnosti už asi čtvrtý rok práci s hliníkem výrazně omezuje ( a to i ze zdavotních důvodů, neboť hliník je “strašný sajrajt”) a postupně se přiklání ke zpracování drahých kovů, zejména stříbra. “Stříbro jsem si zamiloval, a s ním klasické zlatnické techniky. Složitější je to v tom, že u nás pro práci s drahými kovy potřebujete licenci. Což vedlo k tomu, že jsem nakonec obor design šperku na stará kolena vystudoval”.
Šperky vyrábí v menších tematických kolekcích. “Kdybych měl popsat co se slovy popsat nedá, co se musí vidět, pak by mé šperky levitovaly někde mezi výrazy jako je čistota, lehkost, nadčasovost, vizionářství, design, extravagance,” dodává autor. “Miluju když je šperk výrazný a když se ženy nebojí to, jak se říká, “odpálit” a takové šperky s hrdostí a sebevědomím vynést. Vždyť o to sebevyjádření právě přece jde. Šperk o vás něco vypovídá a dotváří vaší osobnost.”

Výstava v Kladrubském klášteře

V současné době Tomáš vystavuje své šperky v rámci společné výstavy v Kladrubském klášteře. Ma*Donna aneb Má paní je hlavním tématem společné výstavy „Žena, vůně, píseň, kost“ skupiny výtvarníků, jejichž inspirací je nejen obecný princip božského ženství, ale také Madona kladrubského kláštera, genius loci místa a nadčasová Santiniho architektura. “Je to bez nadsázky speciální výstava a je mi ctí, že jsem její součástí.” Najdete zde díla od celkem devíti umělců, počínaje velkoformátovými obrazy, přes skleněné plastiky, šperky, až po vůně. “Já zde vystavuji sedm velkých šperků, broží a náhrdelníků,” upřesňuje autor.