Nebyla návrhářkou. Nekreslila kolekce ani nezaložila módní dům. Přesto patří Diana Vreeland k ženám, bez nichž by svět módy vypadal jinak. Měla mimořádný talent rozpoznat něco zajímavého ještě předtím, než si toho všimli ostatní. Milovala nadsázku, fantazii, výrazné osobnosti a módu, která nebyla jen oblečením. Během své kariéry v Harper’s Bazaar, Vogue a později v Costume Institute při Metropolitním muzeu umění v New Yorku pomáhala měnit způsob, jakým se móda fotografovala, prezentovala a nakonec i vystavovala. A sama byla nejlepším důkazem své filozofie. Konvenční krása ji příliš nezajímala. Mnohem důležitější pro ni byla osobitost.
Její vstup do světa módních časopisů zní téměř jako scéna z filmu. V roce 1936 si Diany Vreeland všimla šéfredaktorka Harper’s Bazaar Carmel Snow. Vreeland tančila na střeše newyorského hotelu St. Regis v bílých krajkových šatech Chanel, s bolerkem, růžemi ve vlasech a výrazně nalíčenými lícními kostmi. Snow zaujala natolik, že ji následující den oslovila ke spolupráci.
Vreeland přitom nebyla vystudovaná novinářka ani zkušená módní redaktorka. Před návratem do New Yorku žila několik let v Londýně, kde mimo jiné provozovala vlastní obchod se spodním prádlem. Do Harper’s Bazaar tak nepřišla s klasickým redaktorským životopisem. Přišla s něčím mnohem podstatnějším, s vlastním pohledem na svět.
Jedním z jejích prvních počinů byla rubrika „Why Don’t You…?“ – „Proč neuděláte…?“
A nebyly to zrovna praktické rady. Vreeland čtenářkám předkládala extravagantní nápady na styl a život: proč nenosit ve vlasech obrovské diamantové hvězdy? Proč si nenechat jedny oblíbené šaty zkopírovat v několika variantách? Proč nenosit klobouky ozdobené ovocem? Její doporučení byla hravá, přehnaná a někdy naprosto nepraktická. A právě v tom byl jejich půvab. Vznikala navíc během hospodářsky těžkých třicátých let. Harper’s Bazaar připomíná, že její extravagantní návrhy byly natolik vzdálené tehdejší střídmé realitě, že si z nich brzy dělal legraci i The New Yorker.
Vreeland ale nabízela něco, co se nedalo koupit. Fantazii. Móda pro ni nebyla návodem, jak správně vypadat. Byla možností vytvořit si vlastní svět. A mimochodem, Harper’s Bazaar její slavnou rubriku po desetiletích znovu oživil. Myšlenka Diany Vreeland tak v časopise žije dodnes.
Sama Vreeland rozhodně neodpovídala konvenční představě klasické krásky své doby. A místo aby své výrazné rysy potlačovala, dělala přesný opak. Tmavé vlasy nosila stažené od obličeje, výrazně si líčila lícní kosti, milovala červenou a velké šperky. Z charakteristických rysů vytvořila svůj poznávací znak. Stejný princip uplatňovala při práci.
Zajímali ji lidé, kteří byli něčím jiní. Výrazná tvář, nezvyklá postava, zvláštní gesto nebo něco, co by někdo jiný mohl považovat za nedokonalost, pro ni mohlo být přesně tím, co člověka činilo zajímavým. Harper’s Bazaar ji připomíná také jako ranou podporovatelku osobností, jako byli Lauren Bacall, Andy Warhol nebo Edie Sedgwick. Nešlo jí o to všechny přiblížit jednomu ideálu. Naopak. Hledala to, co se nedalo zaměnit.
V Harper’s Bazaar strávila více než čtvrt století a spolupracovala s fotografy, mezi nimiž byli Louise Dahl-Wolfe nebo Richard Avedon. V roce 1962 odešla do amerického Vogue a o rok později se stala jeho šéfredaktorkou. A přišla šedesátá léta. Mladá generace začala měnit hudbu, společenské konvence i způsob oblékání. Couture už nebyla jediným místem, odkud přicházely nové módní impulzy. Inspirace přicházela také z ulic, klubů a popkultury. Vreeland tuto změnu nejen sledovala. Dokázala ji pojmenovat.
V roce 1965 použil Vogue pod jejím vedením výraz „Youthquake“ – doslova něco jako „zemětřesení mládí“.
Vogue dnes připisuje vytvoření tohoto termínu právě Vreeland. Jedním slovem dokázala vystihnout obrovskou kulturní změnu: mladí lidé už nechtěli pouze přebírat vkus generace svých rodičů. Vytvářeli vlastní hudbu, vlastní módu i vlastní představu krásy. Tvářemi nové éry se staly modelky jako Twiggy, Jean Shrimpton nebo Penelope Tree. Twiggy později pro Vogue vzpomínala na obrovský vliv, který tehdy Vreeland měla. Právě ona ji přivedla z Británie do Ameriky a Twiggy se v dubnu 1967 objevila na své první obálce amerického Vogue. Vreeland rozuměla něčemu, co je pro módu zásadní dodnes: móda nevzniká izolovaně. Je odrazem toho, jak se mění společnost.
Vreeland nechtěla módní fotografií pouze zaznamenávat oblečení. Chtěla vytvářet obrazy.
Fotografové, modelky, lokace, styling – všechno mohlo být součástí příběhu. Její svět byl barevnější, dramatičtější a větší než každodenní realita. Právě tady možná leží jeden z jejích největších vlivů na současné módní časopisy.
Dnes považujeme za samozřejmé, že fashion editorial nemusí jen ukazovat kabát nebo šaty. Může vytvářet náladu, vyprávět příběh, odkazovat k filmu, výtvarnému umění nebo společenskému dění. Pro Vreeland to byl přirozený způsob přemýšlení už před desítkami let.
V roce 1971 její působení ve Vogue skončilo. Mohlo to znamenat konec jedné velké kariéry. V případě Diany Vreeland ale začala další kapitola a možná ještě důležitější.
V roce 1972 začala působit jako speciální konzultantka Costume Institute při newyorském Metropolitan Museum of Art. Muzejní svět módy byl tehdy úplně jiný než dnes. The Metropolitan Museum of Art ve své publikaci věnované Vreeland popisuje tehdejší vystavování historických oděvů jako poměrně úzký a téměř „ospalý“ obor určený především specialistům. Pak přišla Vreeland.
Její první velká výstava The World of Balenciaga se otevřela v roce 1973. Následovaly například Romantic and Glamorous Hollywood Design, The Glory of Russian Costume nebo Vanity Fair. Vreeland přistupovala k výstavám podobně jako předtím k módnímu časopisu. Nestačilo jí oděv pouze vystavit, chtěla vytvořit zážitek, atmosféru, drama a příběh. Metropolitan Museum of Art dnes uvádí, že její výstavy přitáhly široké publikum a nastavily nový standard pro prezentaci kostýmu po celém světě. To je možná její největší a zároveň nejméně známý odkaz. Dnešní velké módní výstavy, na které lidé stojí fronty před muzei, mají část svých kořenů právě v době Diany Vreeland.
Její smysl pro extravaganci samozřejmě nekončil v redakci. Harper’s Bazaar například ve vzpomínkách na její život uvádí bizarní detail: polštáře ve svém domě si nechávala napouštět parfémem pomocí injekční jehly. A slavná byla také její posedlost barvami. Podle historie Harper’s Bazaar jednou přišla na redakční poradu s přesvědčením, že celé následující číslo musí být věnované fuchsiové. Carmel Snow ji vyslechla a nakonec údajně rozhodla poněkud praktičtěji: budou to čtyři stránky. Je těžké vymyslet scénu, která by Dianu Vreeland charakterizovala lépe.
Diana Vreeland zemřela v New Yorku v roce 1989. Její svět ale nezmizel.
Módní editorial jako fantazie. Výrazné osobnosti namísto jediné představy krásy. Propojování módy s fotografií, výtvarným uměním, hudbou a kulturou. A móda vystavovaná v muzeu jako téma schopné oslovit statisíce lidí.
Možná je ale její odkaz ještě jednodušší. Vreeland celý život ukazovala, že skutečný styl nevzniká tím, že dokonale splníme pravidla své doby. Často vzniká právě ve chvíli, kdy se rozhodneme některá z nich ignorovat. Protože móda se mění. Osobitost zůstává.
