TÝDEN SE SISTERSCONSPIRACY: SOUTĚŽ A ROZHOVOR


SOUTĚŽ

k týdnu se SISTERSCONSPIRACY patří samozřejmě i soutěž. ve hře je tentokrát černá pánská čepice z kolekce ahoy sailor! soutěžní otázka je jako obvykle jednoduchá: víte, do kterého města spolu jely tehdejší studentky umprumky jana a alice - budoucí návrhářky značky SISTERSCONSPIRACY - na studijní stáž?

a) do glasgow

b) do londýna

odpovědi posílejte na adresu soutez@molo7.cz, čas máte do středy 29.1. 2014, přesněji do středeční půlnoci. výherce vylosujeme a vyhlásíme na facebooku. a pokud si tento týden pořídíte něco od SISTERSCONSPIRACY na MOLO7, připíšeme vám 100 kč na váš účet (platí od 22. do 29.1., kredity vám budou připsány po skončení akce).

hodně štěstí a ahoy!

ROZHOVOR S JANOU JETELOVOU A ALICÍ KLOUZKOVOU / SISTERSCONSPIRACY, PRAHA – KARLÍN, LEDEN 2014

značku spolu máte osm let, znáte se ale asi mnohem déle...

jana: to alice strašně ráda vypráví...

alice: já hrozně ráda říkám, že znám janu dýl než její přítel, se kterým je nekonečně dlouho...

jana: no, známe se asi 15 let, od příjímaček. tam jsme se ale ještě moc nekamarádily...

byly jste konkurentky?

jana: to ne, ale měly jsme trochu jiný styl oblíkání...

alice: jana měla batikovanej čepeček a já jsem byla jako lady diana v halence...

jana: já jsem tehdy strašně ráda barvila a odbarvovala, batikovala a hodně experimentovala. na hlavě jsem měla modrý lněný čepeček a manšestráky, každou nohavici jinou barvu, jednu do červena, jednu do zelena, prostě takovej bohém. a alice byla taková slušná s halenkou.

alice: a pak jsem se zkazila v prváku...

jak jste pak dokázaly najít společnou řeč?

jana: haha, to nám bylo osmnáct a ještě jsme se hledaly. škola nás sblížila, navíc jsme spolu jely ve třeťáku na stáž do glasgow.

alice: to bylo super. teď už se takhle jezdí běžně, ale za nás se tyhle zahraniční studijní pobyty teprve rozbíhaly.

jana: zajímavý pro nás bylo, že jsme nebyly na oděvu ale na textilu. měli tam parádně vybavený dílny a na textil měli celou budovu; v každém patře byla jiná technika.

alice: byl to takovej osmipatrovej paneláček, v prvním patře byl šperk a v ostatních textil.

jana: ve čtvrťáku jsme se pak rozhodly, že zkusíme něco společně a udělaly jsme kolekci triček. jmenovaly jsme se tenkrát echoewear. nevim, jak jsme na to tenkrát přišly, měly jsme takový logíčko s éčkem... a dělaly jsem na to nějakou výšivku, byly to takový sportovní trička s tiskem. bylo to hezký myslím, ne?

alice: ale jo. chtěly jsme si na tom hlavně vyzkoušet ten sítotisk, který jsme se ve skotsku naučily.

a jana si taky v americe vydělala na speciální stroj, na kterém jsme ta trika mohly šít.

jana: v atlantic city jsem vozila američany v křesle z kasina do kasina. všiml si toho i nějaký místní reportér a napsal o mně článek: 'česká studentka si jela vydělat do ameriky'. byl to ale hroznej problém ve škole... my jsme si tenkrát měli v září plnit v ateliéru povinnou praxi, která spočívala v tom, že si tam v dílně něco ušijeme, jenže já jsem ten čas radši využila tak, že jsem si v americe vydělávala na šicí stroj a dostala jsem pak v praze vynadáno. to ateliér tenkrát vedla krbcová.

takže vy jste nestudovali pod prof. ťapťuchem?

alice: no, my jsme měly během studia různé profesory... přijímala nás magda křesťanová, ale ta tam byla asi jenom rok. pak tam bylo takový bezvládí, potom tam byla doc. krbcová a diplomku jsme dělali u ťapťucha... ono je dobrý vyzkoušet si různé přístupy, ale v té době ta situace byla docela psycho, studenti byli nespokojení, pak tam půlroku nikdo nebyl..

jana: když pak přišel ťapťuch, byl takovej nabitej energií, ale jinak tam bylo v tu dobu trochu dusno...

alice: zase jsme se hodně učili od sebe navzájem a od starších ročníků... lidi tam byli fajn, jsme za to rády.

jana: já jsem předtím nedělala žádnou oděvní školu, na střední jsem dělala obor 'hračky a dekorativní předměty'.

v praze nebo v brně?

v brně. já jsem z moravy.

alice: ...ani už to není moc slyšet...

jana: ale jo.

alice: né.

jana: ale no tak děcka... já jsem se chytla až tak ve třeťáku, pochopila jsem, co je střih a že bílý tričko se nešije černou nití.

a alice studovala předtím co?

alice: já jsem studovala gympl. moje mamka si ale hodně šila, jednu dobu měla dokonce i krejčovství. já jsem z malýho města, z nového bydžova. jako samouk jsem si na sebe šila věci. do ateliéru nás tehdy nabírala magda křesťanová, což bylo fajn. jana byla u přijímaček první, byla taková hrozně kreativní a udělala tam takovou sošnou práci...

jana: já jsem totiž netušila, co s oděvem, neuměla jsem střihy a tak jsem to pojala hodně sochařsky... vytvořila jsem kolem panny takový objekt, zatímco ostatní tam všívali rukáv a stříhaly... já jsem je tam okukovala a říkala si: 'tak to nedám...'. vždycky jsem totiž spíš hodně malovala a projevovala se výtvarně, naštěstí ta magda byla ilustrátorka a tenhle způsob jí byl blízký. kdybych tam ale tohle udělala někomu jinýmu, asi by to nebylo ono. myslím, že jsem výtvarně byla hodně dobře připravená, taky mi říkali, at´jdu na malbu, ale já to tak necítila...

proč jsi nešla spíš na volné umění?

jana: přesně si to nepamatuju, ale na maturitu jsem dělala dětské oblečení. v hlubokým dětství jsem si hodně šila a pletla na panenky. mám tetičku v austrálii a ta nám posílala oblečení, to byly hrozně pěkný věci, který se tady v 80. a začátkem 90. let vůbec nedaly sehnat. vztah jsem k tomu oblékání měla už takhle od dětství. na střední a ještě pak v praze jsem se oblíkala dost extravagantně... z toho si alice možná pamatuje víc než já...

alice: pořád experimetovala s účesama, každý obočí nosila jinak barevný, ve vlasech vyholený různý cestičky...

jana: a taky jsem si koupila lak na karoserie a přestříkala si bundu a boty. samozřejmě to nedrželo... ale teď jsem se vyklidnila a jsem poměrně konzervativní.

jaký byl pak váš přechod do reality? značku jste založily poměrně brzo po škole...

alice: no, vlastně skoro hned, asi za půl roku. já jsem na škole zůstala jako asistentka v ateliéru módní tvorby, takže jsem měla nějakou práci a jana taky pracovala...

jana: dělala jsem pro takovou firmu, která šila sportovní oblečení v číně; v podstatě ve velkém kopírovala. věděla jsem, že se tímhle nechci živit, ale zase to byla dobrá zkušenost a taky jsem si vydělala nějaké peníze. na tu první kolekci jsme si prostě musely nějak vydělat... pak jsme najednou získaly větší zakázky a začaly jsme prodávat čím dál víc. i když to ale děláme už osm let, pořád to jsou investice...

v současné době se tím živíte?

jana: no, já teď mám malé dítě, tak nepracuju úplně naplno.

tak to teď hodně leží na alici?

alice: ne, to zas ne. já si dělám na umprumce doktorát a budu učit na scholastice, takže to tak kombinujeme. asi by nás nebavilo dělat jen ty kolekce. děláme hodně i zakázky a jiné věci. dělaly jsem například i centrum textilního tisku v české lípě, více si můžete prohlédnout v 'projektech' na našem webu.

jana: kolekce si uděláme tak, jak to cítíme, to je to 'naše'. na zakázku ale děláme třeba i cyklo dresy, svatební šaty a obleky, nebo oblékáme hostesky.

alice: pro acuo jsme oblékaly barák, oblékáme kapely, děláme stylingy, a tak.

asi se vás na to ptá hodně lidí, ale proč pánská móda? jako pánská značka se profilujete od začátku. viděly jste to jako konkurenční výhodu, když to tu nikdo moc nedělá, nebo jste to prostě vždycky chtěly dělat?

alice: asi půl na půl. zajímalo nás to, ale samozřejmě jsme do toho šly i z důvodu, že v té době - kolem roku 2005 - to tu nedělal skoro nikdo. možná jen iška fišárková dělala autorskou pánskou módu.

jana: na škole jsme ale dělaly spíš dámské modely. dělat najednou něco pro kluky bylo vlastně zvláštní.

trochu mě odradilo zákulisí módy, zkušenost s modelkama ve škole... říkaly jsme si, že s klukama bude třeba větší zábava. naše první kolekce se jmenovala 'narozen 29. února', byla taková barevná, trochu divný věci... tenkrát nám silvie luběnová / maestrkatastroff udělala takový kresbičky, který jsme sítotiskem tiskly na trička a na košile. měly jsme hezký materiály, ta kolekce se povedla a měly jsme na ni dobrý reakce... ze začátku jsme se ale trochu stylově hledaly, nakonec to sklouzlo do toho sportovně-elegantního stylu. na začátku pro nás taky bylo těžký, že chlapi to oblíkání moc neřešili. to se ale v posledních pár letech mění... alice to ráda srovnává s rostoucím zájmem o to, co jíme, o kvalitní a lokální věci.

spolupracujete často s grafickými designéry. jak taková spolupráce probíhá?

alice: začínaly jsme s mikulášem macháčkem, ten nám dělal logo a první kolekce. teď se snažíme na každou kolekci někoho oslovit.

jana: na kristinu ambrozovou s adamem turečkem / aakk forever jsme natrefili přes facebook, delší dobu se nám to líbilo, ale pak jsem na facebooku viděla jejich portfolio a došlo mi, že ten styl sedí k tomu, co jsme chtěly dělat v tý námořnický kolekci. marie hladíková / marhlad nám dělala kresby ke kolekci inspirovaný hudbou, takovej punk, ona má takovou divokou kresbu, no a richard rozhoň s tomášem vargou / mütanta s námi spolupracovaly na kolekci simson-pionýr. dopadlo to moc dobře, ale než ty finální věci vypadnou, je to proces...

alice: dělat grafiku pro oblečení má svoje specifika; udělat svetr s grafickým motivem je velká práce, ne všechno se dá vyplést a ne všechno pak vypadá dobře. musíme nechat udělat vzorek, něco se nepovede a předělává se to...

jana: a ještě jsme omezené barevností a počtem kusů, objednávat určité barvy lze jen v minimálním množství.

všechnu krejčovskou práci a pletení někomu zadáváte?

alice: ano. na to pletení jsou profi stroje. ale všechno se dělá v čechách. snažíme se mít i český materiály, ale to na všechno nejde, protože ty fabriky tu prostě nejsou. úplety a košiloviny máme český, dá se sehnat i česká vlna, ale na kalhoty bereme třeba z itálie.

jana: alespoň si říkáme, že to je z evropy.

alice: u poslední kolekce nás napadlo, že by stálo za to udělat nějaký dokument o tom, jak takový produkt vzniká, protože ta věc někdy projde tolika rukama... u zakázek se nejdříveudělá oděv na zkoušku z kalika, pak se shání látky a následuje další zkouška. připravená věc se předá švadleně, ta to přiveze zpět, někdy to ale není ono a musí se to zas posílat znova...

jana: to si pak člověk uvědomí tu cenu! u nás to sice stojí o něco víc než v běžným obchodech ale je za tím tenhle proces. naši stálí zákazníci to ale ocenit dokážou. obecně se teď hodně šetří; u kalhot se třeba vzadu dělají falešné výpustkové kapsičky a my je tam máme a jsou od švadleny perfektně zpracované.

podle čeho vznikají vaše návrhy pro muže? řídíte se tím, jak byste se samy oblékaly, kdybyste byly muži, nebo záměrně pracujete s mužskými archetypy nebo typy, třeba jako v poslední námořnické kolekci? děláte si nějaký průzkum, co se mužům líbí?

alice: primárně chceme, aby se ti chlapi v tom oblečení líbili nám. jelikož už ale máme nějaké zkušenosti z reakcí zákazníků, vycházíme jim vstříc. třeba se nám na začátku líbila fialová, ale ti chlapi to prostě nechtěli. nic fialovýho už myslím asi neuděláme...

jana: už máme nějaký styl, pracujeme se sportovními prvky, ale v elegantní rovině.

alice: sportovně-elegantní pánská móda se u nás jinak špatně shání.

jana: většina mužů chce, aby oblečení dobře sedělo, bylo z kvalitního materiálu a mělo nějakou vychytávku. měla by to být vlastně jednoduchá věc. to se také těžko shání, na všem je spousta zbytečností... chlapi jsou praktičtí, jdou po té funkci. máme zákazníky, kteří si koupí tu stejnou věc několikrát. jakmile najdou něco, co se jim líbí a dobře jim to sedí, tak jsou spokojení. navíc nemají moc rádinákupní centra a nechají si od nás poradit. začaly jsme dělat i dámské věci, ale i ty hodně vychází z pánského stylu. líbí se nám, že to je tak trochu na hraně, není poznat jestli to je pro kluky nebo pro holky. na poslední kolekci ahoy sailor jsme měli od holek hodně pozitivních ohlasů, tak jsme někde udělaly drobné variace a nabídly to i jim. dámská řada má s tou pánskou jednotnou tvář, je pro nás ale spíš doplňková. pánská móda pro nás rozhodně zůstává stěžejní.

živí vás spíš zakázky nebo kolekce?

alice: teď spíš ta poslední kolekce.

ta byla hodně mediálně úspěšná...

alice: ano, lidi o tom vědí. celkově ale s ekonomickou krizí zakázek ubylo. oblíknout nějakou akci, to bylo to první, co firmy odepsaly, když seškrtávaly výdaje. teď to začíná být trochu lepší... jde to sice pomalu, ale jde to dobrým směrem. mohlo by těch zakázek ale být víc.

jana: je to běh na dlouhou trať.

alice: začínaly jsme s ničím, neměly jsme žádnýho investora...

máte radu pro někoho, kdo začíná?

alice: ať takhle nezačíná... haha.

co jste se zkušeností naučily? co byste třeba udělaly jinak?

alice: pokud chce člověk tu práci dělat profi, na začátku by měl mít peníze, je to jednodušší. je to totiž finančně náročný: nakoupíš látky, zaplatíš švadleny a dlouho čekáš, než se to prodá. u nás je situace složitější tím, že tu módní průmysl nefunguje tak, jak by měl; jdeš na veletrh nebo na přehlídku, nákupčí si to objedná, koupí a ty už se pak nestaráš. my si to musíme prodat samy. všechny obchody co tu jsou, berou jenom do komise, takže ta zátěž je zas jenom na nás. je to trochu začarovanej kruh, ale taky se to zlepšuje. super, že tu ty obchody jsou a za pár let to bude určitě jinak, ale jestli to chce člověk dělat na nějaké úrovni, je důležité na začátku ty peníze mít.

jak by to bylo ideální? mít na začátku investora?

jana: no, na začátku je u hodně lidí asi důležitá podpora rodičů. investovat do módy u nás není pro nikoho moc zajímavý, nejsou to rychle vydělaný peníze... asi nemůžeme čekat, že nám někdo řekne: 'jo, holky děláte super věci, tady máte peníze a budu si z toho brát procenta.'

alice: kdybych vyšla teď ze školy a věděla to, co vím teď, odjela bych asi na dva roky ven na zkušenou – podívat se, jak funguje módní průmysl jinde a našetřit si peníze. pak bych teprve založila značku, s nějakou finanční rezervou.

jana: možná by do toho člověk zpětně nešel, ta naivita se kterou jsme do toho šly my, je možná dobrá; mít vizi, věřit, že to má smysl...

alice: zas je ale dobré být připravený. hodně lidí se rychle vrhne do tvorby vlastní značky a brzy se vyčerpá. udělají tři kolekce, a pak už nemůžou... v dnešní době k tomu hodně přispívají i média; když uděláš něco zajímavýho, hned se o tobě někde napíše. lidi o tobě ví, což je skvělý, ale vytváří to takovou bublinu, že máš děsně prosperující značku a jsi za vodou. lidi mají zkreslený představy o tom, co ta práce obnáší... to bych právě chtěla na té scholastice studentům předat, aby věděli, o čem to je, protože ta práce návrháře je super, zajímavá, ale je těžká... je to taková vášeň, jednu dobu jsme říkaly, že to je takový náš drahý koníček, že nejezdíme na dovolenou, ale uděláme radši novou kolekci. když člověk bude vědět, do čeho jde, může se lépe rozhodnout a vydat se správným směrem. někdo bude třeba radši dělat stylistu, nebo módní marketing.

jak se na tu pedagogickou práci těšíš? a jak často tam budeš?

alice: kurzy budou jednou týdně. nejvíc se těším, až tam pozvu lidi z praxe, třeba janu, ať popovídá o svých zážitcích z číny.

jana: počkej, já vytáhnu nějaký starý fotky...

alice: no právě. jak to děláme dlouho, máme už dost zkušeností a je tu spousta lidí, co dělají zajímavé věci, mají třeba zkušenosti z paříže, londýna. chci, aby to nebylo jenom o tom, že si tam někdo ušije šaty. myslím, že by to mělo být spíš takové uvedení do problému.

to zní hodně dobře.

alice: hlavně, aby se mi tam někdo přihlásil...

jana: móda každýho zajímá, uvidíš...

jak maj lidi ty zkreslený představy, bude tam určitě narváno...

alice: a pak jim řeknu, jak to je a oni utečou...

jana: to musíš až na poslední hodině.

jak to vidíte do budoucna? chcete dělat limitované kolekce a k tomu třeba učit, nebo byste raději zvětšily firmu a měly nějaké zaměstnance?

alice: líbila by se mi asi kombinace obojího.

jana: spíš uvažujeme o nějakém vlastním prostoru, aby to byl víc obchod s výlohou. ne každý má odvahu zvednout telefon a přijít.

alice: můžeš v tom článku udělat nadpis: co chcete do budoucna? výlohu.

jana: posledně jsme chtěly teplo. první ateliér byl v suterénu, byl to hodně punk a když jsme se pak přestěhovaly do karlína, alice si libovala, jak tu je hezky teplo.

jana: s výlohou by ten showroom působil otevřeněji, třeba v berlíně je to normální. stojí to ale hodně peněz...

alice: … v berlíně ale mají podporu města, státu. u nás design státní správu moc nezajímá a podpora tu chybí. když jsme tam byly na stáži, tak se nám líbil program, který mladým designérům umožňoval získat dotaci na pronájem obchodu v centru, protože pro město je to přece zajímavý; lokální móda a hezký obchůdky jsou tahák pro turisty... tady to chybí a je to škoda. design by pomohl zvýšit konkurenceschopnosti českých výrobků vůči přílivu levného zboží z východu. přece se nemůžeme prezentovat jenom banálním sklem a falešnejma granátama v celetný.

... a víc fotek z karlínského ateliéru tu najdete v pátek!



Komentáře

  • Linda

    VYHLÁŠENÍ SOUTĚŽE S... SISTERSCONSPIRACY:... ano, je to Glasgow! A výhercem čepice od holek je Jana Sluková! Gratulujeme!

i
×

Víc než jen nákupní galerie

MOLO7 je komunitní prodejní galerie podporující to nejlepší, co se urodí pod rukama módních
designerů. Nabízí alternativu k běžným konfekcím, snaží se bořit anonymní fashion svět a
nechává nahlédnout tvůrcům pod pokličku. Naší touhou a snahou je, aby originální tvorba nezapadla
pod masově nabízenou produkcí. Společným úsilím s designery se podílíme na následování tradice
módního návrhářství. Potkat zde můžete jména působící na této scéně dlouho, ale i ta,
která nejsou příliš známá, a kterým MOLO7 dává šanci prosadit se. A to nás velmi těší!

Napsali o nás

  • Kvalita a originalita

    MOLO7 miluje módu. A když říkáme móda, nemyslíme napodobeniny z tržnice ani nekvalitní konfekci. Baví nás kousky, které jsou tak trochu umělecké dílo, přesto příjemné, pohodlné a skvěle nositelné.

  • Designéři

    Potkat zde můžete jména působící na této scéně dlouho, ale i ta, která nejsou příliš známá, a kterým MOLO7 dává šanci prosadit se. A to nás velmi těší!