TÝDEN S KRISTÝNOU VENTUROVOU: SOUTĚŽ A ROZHOVOR


SOUTĚŽ S KRISTÝNOU VENTUROVOU

v týdnu s kristýnou venturovou můžete vyhrát její sklenici na pivo. soutěžit můžete TADY a pokud byste si náhodou nevěděli rady, jak na soutěžní otázku odpovědět, nápovědu najdete v našem rozhovoru s kristýnou. možnost získat sklenici máte do půlnoci 6. května. a pokud si tento týden od kristýny koupíte sklenici, získáte jako bonus 100-korunový kredit na váš příští nákup na MOLO7.

ROZHOVOR S KRISTÝNOU VENTUROVOU, PRAHA - TROJA, DUBEN 2015

odkud pocházíš? z prahy?

ano.

tvoji rodiče se také věnují designu?

nevěnují. celá moje rodina je angažovaná v naší truhlářské firmě. firma se specializuje na opravu či výrobu replik historických oken a dveří. design výrobků je většinou daný. snaží se, aby to zapadlo do historického kontextu. ale když se například rozhodnu ve své práci použít dřevo, svůj projekt po technologické stránce konzultuji s tátou nebo s dědou. oba tomuto materiálu skvěle rozumí.

zaujal nás tvůj tác s miskami, který znázorňuje rodinný strom. rodina pro tebe asi hodně hodně znamená...

to ano. teď máme ve škole celý rok téma dar a je na nás, jak toto téma uchopíme. někdo udělá dárek pro konkrétní osobu a někdo to spíš pojme jako symbol. já jsem udělala dar pro svojí rodinu, protože je pro mě hodně důležitá. jsme trochu taková italská rodina; hodně se scházíme, společně vaříme, jíme a vůbec spolu trávíme čas. i když je hodně práce, naše rodina se sejde. třeba u nedělního oběda.

na umprumce studuješ v ateliéru skla. jaká k tomu vedla cesta? inklinovala jsi k umění už od dětství?

už když jsem byla malá ráda jsem malovala a modelovala z keramiky. později jsem nastoupila do troje na gymnázium. odtud jsem přešla na hollarku, kam jsem se dostala na obor keramika. chtěla jsem původně na grafický design, ale nějak tomu osud chtěl, že jsem se dostala na keramiku. zpětně to hodnotím vlastně velmi pozitivně. jsem ráda, že jsem si vyzkoušela práci s hlínou, tvořila díla v prostoru a získala znalosti o keramické technologii. když jsem se později hlásila na umprum a byla jsem přijatá na sklo, nemohla jsem uvěřit tomu, jaké mám štěstí.

a na umprumku jsi se tedy hlásila na keramiku?

ne, vlastně jsem se původně hlásila do ateliéru sochařství, protože se mi moc líbil přístup vedení a celkový koncept ateliéru. před přijímacími zkouškami jsem chodila konzultovat i do ateliéru keramiky, ale je možné se hlásit pouze do jednoho ateliéru a já jsem si nakonec vybrala sochu… během příjímacího řízení mě navrhli do ateliéru skla a já jsem za to opravdu vděčná. jsem tu spokojená. ateliér sochařství na umprum klade velký důraz na koncept, což by mi vlastně nejspíš nevyhovovalo. více tíhnu k řemeslu. největším úspěchem pro mě je, když se mi povede harmonicky spojit obojí v jednom díle.

ve kterém ročníku jsi teď?

jsem ve druhém ročníku a teprve si na vše zvykám. i materiál samotný je pro mě stále ještě nový a nepřestává mě udivovat jeho různorodé použití a aplikace. sklo mě zároveň hodně inspiruje. jelikož jsem neabsolvovala sklářskou střední školu, jako mnoho mých nynějších spolužáků, mám ještě mnoho co dohánět. zejména ve sklářské technologii; zatím ještě nemám přehled o řadě sklářských technologií a jejich použití. na druhou stranu to může být někdy i výhoda, jelikož člověk navrhuje více spontánně a nelimituje ho vědomí, že to nepůjde přesně takto vytvořit. něco navrhne a nic mu nebrání se pro tu věc nadchnout. a když pak začne přemýšlet nad výrobou a technologií, má motivaci a chuť najít nějaký způsob, jak věc zrealizovat, i když to může být komplikované. když by ovšem věděl od začátku, že to nepůjde vytvořit, mohl by to třeba hned zavrhnout a nepokoušel by se najít kompromis nebo to celé ještě předělat. stává se mi, že navrhnu něco, co nejde zrealizovat, tak to musím nějak uzpůsobit, ale vždycky se dá najít kompromis. když je vůle, tak to většinou jde.

jak je to v ateliéru skla se samotnou řemeslnou prací? sami si sklo foukáte, nebo někam jen vozíte svoje návrhy? výroba keramiky bude asi snazší...

po technologické stránce jsou si tyto dva materiály překvapivě blízké, protože glazury na keramice mají stejné složení; je to také sklovina. technologicky je to tedy podobné, ale v praxi samozřejmě jiné, protože keramiku je možné vytvářet a tvarovat přímo rukama, zatímco sklo se zpracovává za horka. co se týče toho, jestli sklo můžeme vytvářet sami, tak to záleží na technologii, kterou si vybereme. něco jsou studenti schopní dělat sami v zázemí školy, třeba tavenici, nebo malování, rytí a broušení skla. ve škole máme k dispozici celou brusírnu, ale nemáme tu huť, protože by se tu neuživila. je to energeticky hodně náročné a navíc pouze někteří ze studentů dokáží na huti samostatně pracovat a foukat sklo. jsou to lidé, kteří už většinou někde studovali sklo a byli na praxi u mistra na huti. já jsem zatím zkoušela hlavně techniku foukaného skla, což pro mě vždy dělal mistr, se kterým spolupracuji podobně jako moji spolužáci. některé fáze výroby jsem už ale dělala i sama, například jsem si vyzkoušela broušení a malování na sklo. do budoucna mám v plánu také absolvovat kurz rytí.

jak fungují takové spolupráce?

naše vedení je velmi aktivní a dostáváme krásné příležitosti. když vše dobře půjde a vytvoříme skvělé práce, můžeme třeba letos vystavovat v londýně. vedoucí našeho ateliéru, rony plesl, se také dlouhodobě snaží propojovat firmy se studenty. to je pro nás skvělá příležitost a také nová zkušenost. když je pak na obou stranách spokojenost, je někdy možné ve spolupráci pokračovat i dlouhodobě. aktuálně se snažíme navázat spolupráci s několika firmami, které by se skrze naše práce mohli prezentovat na výstavě v londýně v rámci design weeku.

o jaký design week se jedná?

je to london design festival.

v jaké huti vyrábíš svoje sklenice?

většinou jezdím do desné. u nás v ateliéru nám vždycky poradí; když si nevíme rady, jsou ochotní nám doporučit kontakty. ideální je pak vytvořit si síť řemeslníků, kteří ti vyhovují a s nimiž se ti dobře spolupracuje.

se sklem jsi začala pracovat až na vysoký škole, nebo jsi se už na střední pokoušela o nějaké přesahy z keramiky do skla?

předtím jsem žádnou zkušenost se sklem neměla. bylo to pro mě úplně nové, krok do neznáma, ale zároveň je to úžasná zkušenost... i v tom, že mě inspiruje materiál samotný. neustále mě překvapuje, kolik možností nabízí. při navrhování skla je pro mě nové především to, že si na materiál nemohu sáhnout během procesu tvorby. konečný výsledek může být velkým překvapením, proto je důležité, ne-li přímo nutné, si vše dopředu promyslet a co možná nejvíce si to představit, jak by to mohlo fungovat v materiálu. jakmile se věc začne vyrábět, už se to nedá příliš měnit.

tvoje pivní sklenice vznikly jako školní klauzura?

ano, vznikly ve spolupráci s firmou two tales, což je pivovar, který funguje na českém trhu asi 2 – 3 roky. vypsali konkurz na ikonickou sklenici, do kterého se zapojil celý ateliér. moje sklenice nakonec nebyly vybrané, přestože postoupili do druhého kola. myslím, že nebyly vybrané, protože nevyhovovali jejich představě; chtěli spíš větší pohár na nožce. pro druhé kolo jsem navrhla i variantu na nožce, dokonce jsem zrealizovala i několik prototypů, nicméně moje sklenice funguje lépe bez nožky. výsledek nebyl špatný, ale to mi nepřijde dost dobré na to, abych to mohla považovat za hotový produkt, za kterým si stojím. i když mou sklenici v soutěži nevybrali, vše nakonec dopadlo zcela nad mé očekávání. sklenice se zalíbila a reprezentovala spolu s jinými díly náš ateliér v rámci loňského design weeku v londýně. pak byla také vystavena na designbloku v domě u minuty.

nám se tedy líbí hodně. příjemně se drží. je to na malý pivo? trojka?

ano, je. já sama pivo nepiju, takže něž jsem vůbec začala navrhovat, udělala jsem si takový malý průzkum ve svém okolí. bála jsem se, aby to ode mě vůbec někdo přijal, tak jsem se ptala pivařů ze svého okolí. ptala jsem se, co je pro ně důležité a co na pivní sklenici ocení. z toho jsem pak vycházela při navrhování. chtěla jsem, aby si ji člověk vzal do ruky zcela spontánně a dobře se mu z ní pilo. inspirovala jsem se starými českými půllitry, ale chtěla jsem vytvořit něco elegantnějšího a současného.

ty staré půllitry jsou v tom trochu vidět, ale tvoje skleničky jsou mnohem subtilnější. jsou tu ta... kolečka, takže se to příjemně drží. to se mi vždycky na těch starých půllitrech líbilo...

dozvěděla jsem se, že se těmto kolečkům říká správně kuglata. baví mě, že se při každé klauzuře se o sklu dozvídám něco nového. je to takové malé dobrodružství... například jsem se dozvěděla, že když se navrhuje sklenice na pivo, tak by měla být nahoře spíš uzavřená, aby lépe držela pěnu pro niž by měl být zároveň vyhrazený i přibližně centimetr a půl od horního okraje.

to ti poradili skláři, nebo pivaři?

většinu věcí jsem se dozvěděla při konzultacích. pan plesl se nám hodně věnuje a při každé konzultaci řešíme rovnou i výrobu a probíráme možná technologická úskalí. náš profesor rovnou vidí, jak by to mohlo vypadat, protože má velkou vizuální představivost. snaží se nás naučit, abychom si tu věc také rovnou představili, i když ji máme zatím jen na papíře. někdy se člověk nadchne nad skicou, kterou vytvořil, ale je důležité v práci neustat a pokračovat o to usilovněji. čím víc si blížíte finální podobě, tím jde práce pomaleji, protože už je třeba doladit pouze drobné nuance. to je dost těžké, protože člověk je líný, co si budem povídat...

plánuješ tu kolekci sklenic nějak rozvíjet?

spíš bych chtěla vytvářet nové produkty a hledat si svůj styl. hodně se teď soustředím na cestu do japonska, kam se chystám vyjet příští rok v dubnu. pojedu do toyamy na sklářskou školu tiga, t.j. toyama institute of glass art. tady na škole jsem velmi spokojená, ale trochu mi chybí, že si nestíhám sáhnout na řemeslo. abych dokázala navrhovat smysluplné a uživatelsky příjemné produkty, je nezbytné pochopit proces tvorby do detailů a to nejlépe tak, že si to člověk sám vyzkouší. zkoušela jsem si broušení a asi dvakrát foukání, ale to je v podstatě nic. tiga má dokonce svou vlastní huť a jednou za dva roky si tam studenti zkouší sami postavit od základu sklářskou pec. to mi připadá úžasné a rozhodně bych si to chtěla vyzkoušet.

jak dlouho tam budeš?

jedu na reciproční výměnu, tj. na tři měsíce, ale ideálně bych si to pak chtěla ještě o něco prodloužit. tiga nabízí i speciální výukový program pro zahraniční studenty, který trvá tři měsíce. momentálně si do něj budu podávat přihlášku.

funguje to jako výměna v rámci umprumky, nebo sis to našla úplně nezávisle?

je to partnerská škola. teď tu právě mám výměnného studenta z japonska, je tu do konce května. snažím se se mu věnovat a chodíme i na výlety po praze, aby poznal českou kulturu a architekturu.

japonsko tě asi láká dlouhodobě, máš tu spoustu japonských komiksů, plyšáky japonských animovaných hrdinů...

už dlouhodobě k tomu inklinuji. líbí se mi jejich přístup k práci. jejich mentalita je úplně jiná než naše a já bych do toho chtěla víc proniknout.

a co česká sklářská tradice? jsi jí nějak ovlivněná nebo zatížená? české sklo je ve světě hodně ceněné...

teď jsme třeba byli na exkurzi v novém boru a já se tam chci v blízké době vrátit, jelikož jsem zdaleka neprošla a neviděla vše, co jsem chtěla. historie českého skla je hodně bohatá. myslím, že tady je jedno z nejlepších možných zázemí pro studium skla. jen se zdá, že jsme v posledních desetiletích trochu zaspali, ale jsem optimista a věřím, že sklo v čechách rozhodně není mrtvé.

je tu určitě spousta skvělých designérů a sklářských umělců. nedávno získalo studio dechem hlavní cenu na czech grand design...

ano, to je pravda. design studia dechem mi mi velmi líbí.

máš i nějaký jiný oblíbený designéry skla?

třeba karen lamont, která dělá nádherné skleněné šaty. odlévá historické šatstvo; nejdřív dělala evropské, pak i asijské. její šaty působí až étericky… také mě inspiruje arik levy, nebo třeba firma bohemia machine.

máš tu i knížky v japonštině. máme tomu rozumět tak, že umíš japonsky?

učím se od léta, z toho poslední dva měsíce intenzivně.

sama?

se soukromou učitelkou.

takže se teď za rok naučíš japonsky...

mám v plánu se naučit základ, abych byla schopná se domluvit. věřím, že až budu v japonsku, studium se zintenzivní a půjde to rychleji. a až se pak vrátím, chtěla bych si udělat certifikát z japonštiny (jlpt), abych to nějak zúročila. nemyslím, že je tak obtížné se naučit japonsky. závisí to mimo jiné i na vašem přístupu. pokud to opravdu chcete, zvládnete to. ale je velmi důležité, jakou zvolíte strategii učení. jinak se může stát, že vám dojte dech. zejména, když se učíte písmo. aby člověk dosáhl hranice základní gramotnosti, tak potřebuje znát přibližně 2000 znaků. zbylé znaky bývají přepsané furiganou, kterou přečtete, pokud umíte číst základní slabičnou abecedu - hiraganu. tu se v japonsku učí děti ze všeho nejdříve a v něčem je podobná naší abecedě. má 46 znaků, ale ty na rozdíl od naší abecedy označují převážně celé slabiky a nikoli jednotlivá písmena, takže když se v textu vyskytne znak, který člověk nezná a je mimo soubor základních znaků, tak ho díky furiganě přečte. jinak to chce učit se co nejefektivněji. znaky je výhodné si pamatovat po částech, z nichž se skládají a ne po tazích. Je velký rozdíl, jestli si pamatujete tři části a nebo osmnáct tahů.

co se ti na japonském přístupu k řemeslu líbí?

líbí se mi jejich pokora k práci a pracovitost obecně. líbí se mi jejich pečlivost a systém kontroly. tady v evropě si to po sobě zkontrolujeme jednou, maximálně dvakrát, ale tam třeba pětkrát. jsou opravdu hodně pečliví.

tuhle pečlivost v sobě máš taky?

myslím, že ano. ale jestli je to pravda se ukáže až časem.

tak to jsme zvědavé, co budeš vytvářet po té japonské zkušenosti...

moc se na to těším. myslím, že v podstatě u všeho platí, že je důležité si užít i samotnou cestu k cíli a nejen ten okamžik, kdy ho dosáhneme. pro stáž v japonsku mě taky hodně inspirovala práce s japonským lakem urushi, kterou jsem si vyzkoušela v loňském letním semestru v rámci workshopu, který vedla anna čumlivská. bylo to pro její doktorandský projekt, jehož součástí je i vydání manuálu japonského laku. vytvořila jsem tác na sushi a technika práce s urushi mě okouzlila. je úžasné, jakou má hloubku lesku a jaké vytváří efekty. technologie práce s lakem urushi je sice náročná, jelikož v surovém stavu je prudce jedovatý, ale výsledek se nedá ničím imitovat. nejdřív se nanese gáza napuštěná směsí, jejíž součástí je i surové urushi. tím se zpevní hrany dřevěného jádra, který chceme pokrýt lakem. pak se nanáší urushi lak v různých podobách, smíchaný s různými složkami a až po desítkách hodin práce se tam dává finální vrstva čistého laku, která se pak ještě brousí a několikrát leští. čím blíž je člověk k cíli, tím opatrnější musí být, aby se neprobrousil na vrstvu pod tím, protože pak by se musel vrátit o několik kroků zpátky. když si ale člověk zachová trpělivost - a snad i pokoru - pak se to povede. vznikne něco jedinečného. není to to samé jako nalakovat dřevo pár vrstvami laku, té hloubce lesku se prostě nic nevyrovná. má nenahraditelné kouzlo. líbí se mi také paralely, které vytváří; urushi v něčem připomíná sklo, v tom, jak se leskne a jak odráží světlo. po téhle zkušenosti mě láká zkusit si práci s černým sklem... celý ten workshop pro mě byl skvělá zkušenost, takže se do japonska těším ještě o to víc.

přemýšlela jsi o tom, že bys propojila svoje zkušenosti z keramiky a ze skla?

určitě, ale právě proto je nutné znát přesně, jak se oba materiály chovají, abych nenavrhla něco, co by spolu dohromady vlastně moc dobře nefungovalo. u nás v ateliéru jsou hodně otevření kombinacím materiálů a technologií, ale chybí mi, že se tu ta technologie už tolik neprobírá. to je spíš předmětem výuky na střední sklářské škole. i proto plánuji odjet do japonska, zavřít se tam do dílny a pracovat. a k tomu se naučit japonsky, haha.

jak jsi se k zálibě v japonské kultuře dostala? přes komiksy?

asi přes komiksy. to bylo moje první setkání. líbily se mi výtvarně, sledovala jsem i některá anime, například od studia ghibli, ale vždy jsem měla radši mangu, protože je pro mě výtvarně zajímavější. potom jsem se o to na čas přestala zajímat, jelikož jsem se připravovala na přijímací zkoušky na střední školu a také jsem začala mít jiné zájmy. v podstatě dlouhodobě pracuji s tím, že se musím rozhodovat mezi svými zájmy a věcmi, které bych ráda zkusila a které bych chtěla dělat a musím si tříbit priority.

jaké další věci tě lákají?

miluji tanec, čtení knih, hraní na klavír, vaření … baví mě toho hodně a hodně věcí chci zkoušet, ale myslím, že je lepší netříštit své síly v mnoha činnostech současně, ale spíš se plně věnovat jedné či dvěma věcem. vím, že pokud bych dělala vše co chci současně, nevěnovala bych se ničemu naplno a výsledek by nebyl tak dobrý a to nechci. teď je mojí prioritou škola a studium japonštiny.

...a víc fotek tu najdete v pátek!



Komentáře

  • Linda

    VYHLÁŠENÍ SOUTĚŽE S... KRISTÝNOU VENTUROVOU: ... ano, je to Japonsko! A výhercem originální sklenice je Jiří Kulíšek! Gratulujeme :)

i
×

Víc než jen nákupní galerie

MOLO7 je komunitní prodejní galerie podporující to nejlepší, co se urodí pod rukama módních
designerů. Nabízí alternativu k běžným konfekcím, snaží se bořit anonymní fashion svět a
nechává nahlédnout tvůrcům pod pokličku. Naší touhou a snahou je, aby originální tvorba nezapadla
pod masově nabízenou produkcí. Společným úsilím s designery se podílíme na následování tradice
módního návrhářství. Potkat zde můžete jména působící na této scéně dlouho, ale i ta,
která nejsou příliš známá, a kterým MOLO7 dává šanci prosadit se. A to nás velmi těší!

Napsali o nás

  • Kvalita a originalita

    MOLO7 miluje módu. A když říkáme móda, nemyslíme napodobeniny z tržnice ani nekvalitní konfekci. Baví nás kousky, které jsou tak trochu umělecké dílo, přesto příjemné, pohodlné a skvěle nositelné.

  • Designéři

    Potkat zde můžete jména působící na této scéně dlouho, ale i ta, která nejsou příliš známá, a kterým MOLO7 dává šanci prosadit se. A to nás velmi těší!