TÝDEN S ELIŠKOU LHOTSKOU: SOUTĚŽ A ROZHOVOR

tento týden soutěžíme s eliškou lhotskou, a to o stříbrné náušnice z její kolekce 'pomník'. vstoupit do soutěže můžete TADY a pokud si nebudete vědět rady se soutěžní otázkou, nápovědu najdete jako vždy v následujícím rozhovoru. soutěž probíhá celý týden; končíme o středeční půlnoci 12.2. 2014. k nákupu jakéhokoliv šperku od elišky lhotské dostanete v tomto týdnu navíc kredit v hodnotě 100 korun.

ROZHOVOR S ELIŠKOU LHOTSKOU, PRAHA - HOLEŠOVICE, LEDEN 2015

odkud jsi, eliško?

narodila jsem se v praze, ale cítím se odmalička i jako broďák.

tvůj táta je známý umělec a designér zdeněk lhotský. měl na tebe po výtvarný stránce vliv už od dětství?

no, my jsme po revoluci byli spíš s mámou, táta se hodně věnoval práci a byl na volný noze, takže stále někde lítal. vliv měla spíš máma a z táty jsme načerpávali tu svobodu, který si vážim dodnes. vždycky dost řešil politiku a tím nás taky dost ovlivnil.

co dělá tvoje máma?

teď pracuje v administrativě, ale studovala s tátou tu stejnou uměleckou školu v železném brodě. táta šel pak ještě na umprumku, pak se vzali, měli nás...

kolik máš sourozenců?

ještě bráchu. když jme byli hodně malí, tak táta dostal nabídku z železnýho brodu, aby tam šel provozovat tavenou plastiku, teď už do studia lhotský na pelechov. odešel tam bez nás, protože se nevědělo, na jak dlouho to bude. my jsme zůstali s mámou tady v praze, a protože nás už máma nechtěla vytrhávat ze školek a škol, naše cesty se rozdělili.

vídali jste se často?

ze začátku jsme za tátou jezdili asi každej víkend, později už méně a více jsme se podřizovali pracovnímu programu táty. to mě tenkrát docela prudilo, ale táta byl vždycky víc než táta náš kámoš. řekla bych, že potřebám dětský duše moc nerozuměl. ocenila jsem to až později, když jsem zjistila, že u něj je větší svoboda a anarchie co se týče třeba pořádku. nemusela jsem po sobě moc uklízet, neměl čas to řešit. ale poprvý jsem u něj myla nádobí a naučila se prát.

šla jsi teda na stejnou střední školu jako tvoji rodiče?

ano, na střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v železném brodě.

dělala jsi taky sklo jako táta?

to ne, šla jsem na bižuterii.

věnuje se tvoje máma dál umění?

ne, ona s tím docela brzy přestala. dělala dřív skleněnou a kamennou mozaiku v uměleckých řemeslech v praze a aranžérku. když měla nás, začala víc myslet na jistotu a výdělek.

jak se jmenuje?

původně soňa červená, po tý zpěvačce, teď lhotská.

od umění tedy v rodině nebylo úniku...

to víš, že si teď uvědomuju, jak mě to prostředí hodně ovlivnilo. například co se týče podnikání, galerií, projektů. táta nás všude tahal s sebou, třeba na nějaký schůze a porady. to máma dělala, co jsme chtěli my, ale s ním jsme se museli vždycky přizpůsobit jeho programu. zpětně vidím, že to bylo možná docela užitečný, že jsem tam něco přece jen nasála. třeba jak jednat s lidma z umělecký sféry. táta byl v tomhle takovej punker. třeba už odmala vím, že bych se nedala do kupy s někým, kdo pořád někomu leze do zadku. vím, že není dobrý spojovat se s lidma, kteří jsou sice úspěšní, ale nedosáhli toho čistou cestou. přes galerii se nám třeba nabídne nějaká zdánlivě velká příležitost a já díky těm znalostem dokážu lépe odhadnout, co má smysl, co vyjde a co je jenom nafouknutá bublina a pozlátko. nejlepší příležitosti chodí často od lidí, co sami něco kreativního produkují a jsou schopný. od táty jsem myslím nasála tuhle rozpoznávací schopnost a obrnila jsem se. tu výtvarnou část ale nemám od něj. on na začátku dělal taky víc koncept, ale teď už dělá jen ty užitý věci a mojí práci by taky uchopil jinak. vlastně s ním o tom už moc mluvit nemůžu. z toho mýho 'chleba' taky nebyl moc nadšenej, ty odlitky nebyly dostatečně chlebový a tak, ale já jsem zas nechtěla vytvořit něco tak popisnýho.

takže si umělecky nesednete...

přijde mi, že on je teď spíš praktickej. zabývá se novýma technologiema, novou kolekci si dokonce nechal i patentoval. radím se s ním furt, ale ne moc o umění. na to máme opačný názor, on chce, aby všechno bylo užitý, funkční a praktický a vůbec neuznává uměleckej šperk. já vždycky říkám, že praktický, řemeslný věci přece dělaj lidi na střední a proto pak jdou na vejšku, aby poznali nějaký přesah... aspoň to si myslím. když mi pak řekne něco fakt hustýho a já jsem z toho špatná, tak jdu za mámou a ona mě vždycky uklidní, že už táta asi zapomněl, jak to dělal dřív on. říká mi, že si každý musí projít nějakým vývojem, že to je potřeba a nejde to přeskočit.

když jsi byla malá a rozvíjel se tvůj vztah k výtvarnu, napadlo tě, že bys třeba dělala něco jinýho?

asi ne. spíš to za mě ale rozhodli rodiče. byla jsem vždycky taková pomalejší, haha... řekli mi, že jsem talentovaná, takže bych měla jít na uměleckou průmyslovku. já jsem si pořád něco kreslila a vyráběla takový ty klasický blbosti, co si děti dělaj a o svých ambicích jsem moc nepřemýšlela, takže mě rodiče trochu postrčili. myslím si ale, že talentovanější než já byl brácha...

a ten se tomu věnuje?

vůbec ne, on dělá záchranáře. to chtěl dělat vždycky.

a kdy jsi se s 'uměleckou kariérou' naplno sžila? kdy ti došlo, že za tím chceš opravdu jít? po střední škole, když jsi šla studovat šperk na vysokou?

no, určitě to nebyl nějaký jeden moment, ale asi během tý střední. měli jsme tam skvělýho učitele, se kterým teď děláme i prezentační večer pecha-kucha v brodě. dělá taky sklo jako táta a dřív dělal i sochu, takže to nebyl úplně klasickej šperkař. hodně se nám věnoval, mluvil s náma o dějinách a připravoval nás už od začátku na vejšku. díky němu jsme si už od začátku studia dělali portfolio. úroveň výuky tam byla hodně vysoká, řekla bych, že možná i vyšší než pak na tý vejšce. možná to bylo i tím, že jsme tam měli na klauzury celý rok, prostě víc času než na vysoký. na vejšce to bylo rychle navrhnout a za dva tejdny vytvořit.

šla jsi do plzně hned po střední?

ano. domluvila jsem si konzultaci s v.k. novákem, protože jsem věděla, že bych chtěla studovat u něj. v tom byl táta vůči mě zase zodpovědnej. třeba se mi snažil vysvětlit, kdo je v těch oborech dobrej...

takže na nováka jsi dostala tip od táty?

jo. ale spousta lidí ze střední si myslela, že jsem se na tu vejšku dostala díky tátovi, že mě tam protlačil on.

k tomu se nabízí otázka: měla jsi pocit, že se musíš nějak emancipovat a vymezit se vůči otcovu vlivu? asi to muselo bejt celkem těžký, že tě mohli spolužáci vidět jako protekční dítě... jak jsi se s tím vyrovnávala?

teď už je mi to upřímně úplně jedno, ale tehdy jsem tím docela trpěla. i dnes někteří vidí za nějakou mojí aktivitou stále tátu, což mě docela udivuje. vždycky jsem se snažila mít svou cestu, bojovala s tím a snažila ostatní přesvědčit jen svou aktivitou. až teď se to ve mně změnilo a začínám s tátou spolupracovat. ráda bych s ním měla do budoucna nějakou výstavu a s radostí využívám jeho prostory 'šroubárny', což je továrna, kterou táta vlastní a já tam pořádám festival seš-lost. nikdy jsem se k němu moc nehlásila, ale teď vnímám využití možností, které u něj mám, spíše jako zodpovědnost. a to je hlavně spolupráce mezi námi, ať už umělecká nebo kulturní, která je hlavně pro lidi.

mně přijdeš v posledních letech dost hyperaktivní. nepracuješ nějak moc?

ani mi nepřijde. pracuju spíš pomalu.

nemyslím tím jen vlastní uměleckou práci, ale spíš všechny tvoje organizační (pecha-kucha night, seš-lost, šperkařské bienále), kurátorský a galerijní aktivity (září).

no, z toho mám trochu schízu. když toho člověk dělá tolik, nezbyde mu už žádnej volnej čas, což se mi trochu stalo. zasahuje to i do osobního života. když nikoho nemáš, tak tomu věnuješ všechno, ale když si pak někoho najdeš, už to takhle dělat nemůžeš. můj táta byl sám, tak do toho mohl šlapat naplno. já si uvědomuju, že to občas už přestávám zvládat, že to může bejt kontraproduktivní, co se týče vztahů s lidmi. člověk je pak duševně i fyzicky vyčerpaný. ...já pak bývám zlá na lidi kolem sebe. chtěla bych nějak zvolnit. hodně mi ale pomohlo, že jsem dodělala školu. dohromady s ní to byl vždycky ještě větší stres.

školu jsi dokončila kdy?

asi před rokem a půl jsem dodělala magistra v bratislavě.

jak se ti studovalo u nováka v plzni?

tam bylo studium hodně založený na konceptu. možná mi to oproti střední přišlo trochu moc volný. v tu dobu jsem hodně jezdila na prodejní akce a věnovala se mimoškolním aktivitám, a pak mě to ve škole nebavilo. přijde mi, že až teď se nějak víc probouzím, že mě to teď baví mnohem víc, protože mám úplnou svobodu. baví mě, že v sobě můžu ty věci nechat uzrát, ne jako ve škole, kde musíš něco vytvořit za půl roku. takhle můžeš udělat něco, co máš potřebu zpracovat - třeba ten 'chleba' jsem začala původně dělat před víc než třema rokama -, pak to necháš uležet a časem se k tomu vrátíš a posunuješ to dál.

jsem takovej sběratel, to mám asi po tátovi a po mámě. nic nevyhazuju. snažím se z toho sice trochu vyléčit, ale říkala jsem si, že budu nějaký ty sbírky zpracovávat. dřív jsem sbírala starý rodinný fotky, nebo nějaký ty 'mrťafy' jako hračičky a tak, ze kterých jsem pak dělala šperky. umělec vlastně může bejt takovej sběratel, může kombinovat něco, co už je hotový a přetvořit to na něco jinýho.

který tvoje práce vznikly v plzni?

v druháku jsem dělala otisky knoflíků, který jsem pak asociačně přiřazovala k členům rodiny. pak jsem dělala takový krabičky, který se propojili se zesilovačem a dělaly zvuky. byly to takový hračičky. říkala jsem si, že bych někdy s ondřejem [vicenou] udělala nějaký koncert. krabička s miminkem vznikla podle historky, kterou nám v dětství pořád povídala babička: její bratr umřel poté, co mu obsah střev vytekl do břicha. furt o tom mluvila, tak to na mě hodně zapůsobilo. tak jsem to pak zapracovala do takovýho objektu - v plexi krabičce mimino s provrtaným břichem, kde byl takový balónek, který se dal propojit se zesilovačem, a pak to znělo jako když buší srdce. a v plzni jsem ještě dělala 'šperk na hlavu' s práškama na bolest. to mě napadlo hned, když nám to novák zadal. bolela mě totiž tehdy pořád hlava. když o tom tak mluvíme, hodně se těším, co budu dělat teď. na škole to člověk dělal spíš tak do tý vitríny. prodej mě ale naučil víc řešit, aby to fungovalo. mít dvě roviny; něco na výstavu a něco užitýho.

'chleba', oficiálně kolekce 'pomník', je tvoje poslední práce?

ano, ale chci ji ještě rozvíjet dál.

kromě těch velkých chlebových objektů jsi dělala i nositelné šperky z kovu. co jsi použila za materiál a jak jsi s ním pracovala?

je to stříbro a zlacené stříbro, ale na větší kusy 's kůrkou' jsem z finančních důvodů použila bronz. se zlatem by to bylo třeba za půl mega. odlévání chleba je pro mě docela alchymie. hodně mi s tím radí táta, kterej furt vytváří nějaký formy. není snadný vychytat ty detaily. stále se to posouvá k větší dokonalosti, takže s tím jen tak neseknu. zatím mě to téma a materiál dost baví, nikam nespěchám.

jakou technikou jsi pracovala?

uděláš formu z lukaprenu, mezitím je pár tajnejch tríčků, a pak už vytváříš voskovej model, kterej se dál odlije do stříbra.

jak jsi se dostala k práci s chlebem a s jeho symbolickým významem? navazuje tematicky na práci, kterou jsi dělala v rámci vnuka (rozhovor s tvůrčí skupinou vnuk si přečtěte tady)?

myslíš ježíše a pranostiky? ježíš byla naše kolektivní práce, mně už teď ale ten ježíš přijde trochu moc popisnej. s vnukem to ani nesouviselo, to je spíš náhoda. souviselo to ale s pobytem v polsku, kde jsem byla s ondřejem a s očekávaným 'koncem světa'. nevěřila jsem, že bude konec světa, ale říkala jsem si, že se se současným způsobem života musí něco stát, že se něco musí změnit a lidémusí projít nějakou duchovní, psychickou proměnou. zkrátka jsem v roce 2012 očekávala nějakou duchovní proměnu.

co by se mělo změnit?

vadí mi ten přehnanej konzum. chci lidi upozornit na přebytek, který tu máme. chleba má velkou hodnotu a není přece úplně samozřejmé, že ho máme. zdá se mi, že nám chybí pokora. beru ho jako takovej symbol a odpověď na všechny ty otázky dnešního světa.

u tvojí práce s chlebem je patrný i náboženský odkaz na chléb coby tělo páně. v jakých jiných rovinách jsi se na symboliku chleba dívala?

chleba souvisí vlastně i s mým dětstvím. měli jsme ho vždycky, i když jsme neměli moc peněz. máma nám dělávala takovou hostinu z topinek a spousty pomazánek, třeba jen z tvarohu; na jedný byl šnytlík, na druhý červená paprika, ale mě to symbolizovalo velkou hostinu. pak jsem si na to zvykla a když jsem jezdila domů z vejšky, na ty topinky jsem se vždycky těšila. mám to propojený s láskou k domovu. začala jsem na tom pracovat před třemi lety na stáži v polsku, když jsem byla pryč z domova a stýskalo se mi. tak jsem tam přemýšlela o tom samotným chlebu a o propojení s vírou. když se člověk cítí ztraceně, tak hledá nějaké zázemí, víru, skrze kterou by se se všema propojil.

na chlebové šperky jsi použila nějaký speciální druh chleba?

ne, úplně obyčejnej chleba z obchodu. nejdřív jsme přemýšlela, že bych si ho upekla sama, nebo koupila nějaký lepší, jenže pak jsem si říkala, že jak se potraviny stále mění, tak i ten obyčejnej chleba, kterej koupíš v sámošce, tu třeba za pár let nebude, jeho chuť se zdeformuje. proto jsem se rozhodla pro úplně běžnej chleba, kterej jí většina lidí. je to pro mě vlastně konzervace určitý doby. původně jsem to téma chtěla zpracovat na diplomku, ale ve škole se jim to moc nelíbilo, respektive jsem si původně zadala jiný téma, a pak už se to nedalo změnit.

jakou jsi nakonec dělala diplomku?

udělala jsem takové výseky rámečků z fotek. je to o facebooku a sdílení vzpomínek. pomocí brože z rámečku můžeš tu vzpomínku sdílet intimně, sdílíš pocit z té vzpomínky, ale nedáváš všude fotky.

máš facebook?

mám, ale děsí mě, že mě tam všichni viděj a někde ty informace zůstanou, i když je vymažeš. já jsem měla dilema i s tímhle rozhovorem... chci svoji práci propagovat, ale zároveň je mi nepříjemný, že na mě někdo kouká.

nepamatujeme se, že bychom tu diplomku někde viděly...

měla jsem jí zatím jen na výstavě v brodě a tam jí moc lidí nevidělo. dělala jsem ji ještě předtím než se tu podobné práce z rámečků rozjeli, a pak už se mi s tím nechtělo nikam cpát. hlavně to byla práce, na kterou nevzpomínám úplně ráda. téma rámečků jsem nezpracovala podle svých představ. v bratislavě se mi netvořilo úplně svobodně, byla jsem v tom období zaseklá a podle toho to dopadlo. rozhodně se k téhle práci ještě vrátím, čekám zas, až to ve mně uzraje.

jsi jedním ze zakládajících členů galerie září, která pořádá výstavy současných českých i zahraničních šperkařů. působíš i jako mluvčí galerie. co jsi se za více než rok působení galerie naučila? změnila jsi díky téhle zkušenosti nějak svoji prezentaci?

nedávno jsem o tom zrovna přemýšlela. zkušenosti jsou dobré. co se týče prezentace a instalací, tak praxí se člověk naučí úplně nejvíc.

jak vlastně veřejnost autorský umělecký šperk vnímá?

na šperky se tu dívají spíš jako na výstavní objekty. obecně se dá říct, že klasický autorský šperk, kterého bych v galerii chtěla mít víc, zrovna moc prodejný není, zvlášť ne publiku, které žije tady. letos chceme šperky zkusit nabízet i do zahraničí. od lidí, kteří studují venku ale vím, že autorským šperkem se živí opravdu málokdo. lidé k tomu většinou musejí dělat ještě něco jiného, třeba učit. autorský šperk, to jsou třeba ty moje chlebový věci, je de facto nenositelná věc. tenhle způsob práce se šperkem jsem se naučila od nováka, pak se to ale ještě prohloubilo, když jsem přešla ještě na studium konceptu k mertovi a matasový na nová média. tam mě to začalo hodně bavit a hodnějsem si toho od nich odnesla k vytváření instalací a výstavních objektů. stejně mám ale pocit, že jsem zatím na začátku cesty.

v září jste i po roce v původní sestavě, se kterou jste galerii založili?

ano. na začátku jsem možná byla trochu skeptická; ne všichni měli zas až takovej výtvarnej názor a ambice, ale teď vidím, že každá jsme na něco jinýho a je to hodně fajn. koncepci výstav jedu hodně já. zjišťuju, jak je důležitý umět věci na výstavu i odmítnout. nepovažuju se úplně za kurátora, to se třeba ještě časem naučím. odborný text zatím do kupy nedám, spíš to jedu přes přirozenost, ale velká část mojí práce je galerii vést a ovlivňovat to, co bude vystavený. snažím se naučit vystavovat věci nejen ve vitrínách. to je takový tradiční a podoba věcí je určitým způsobem daná. šperkaři tohle většinou tolik neřeší a i já jsem o tom začala přemýšlet až při studiu konceptu v bratislavě a hodně taky díky ondřejovi, kterej studuje nový média na AVU. ten mě přivedl k volnému umění a vystavování. táta, ten už si tímhle prošel. teď je víc praktickej a nemá moc rád konceptuální věci. mě to v tuhle chvíli naopak baví a podle toho vybírám věci do galerie: ať to má přesah. nejsem na klasický šperkařský věci, technologicky dokonalý. dokážu to ocenit, ale snažím se u nás ukázat šperkaře zejména jako umělce, nejen jako řemeslníka.

na čem pracuješ teď?

teď budu pracovat na seš-losti a na bienále, tentokrát už ale s týmem lidí. dřív jsem to dělala sama. nejdřív jsem lidi přesvědčovala, ať do toho jdou se mnou, ale nikoho to moc nebralo, když ta akce ještě předtím nikdy nebyla. bylo celkem těžký pracovat na něčem, co není hmatatelný a na nic nenavazuje. byly to nervy.

jak jsi řešila peníze a shánění sponzorů?

prostory na seš-lost v brodě jsme měli zadarmo - táta tam koupil takovou starou továrnu, pak jsem měla něco od města, z univerzity v ostravě a od vodafonu. to první bienále jsem ale dělala bez koruny.

a čemu se teď věnuješ ve šperku?

pořád se věnuju tomu chlebu. mám pocit, že jsem téma ještě nevyčerpala. až teď vidím, že je lepší věnovat se něčemu delší dobu a neskákat pořád od jedné věci k druhé. možná je to i tím, že mám víc aktivit, zpomaluje mě to v tvoření. pak mám taky v plánu udělat něco se sbírkama fotek, ze kterých jsem dřív dělala takový menší studie. k tomu se chci zase vrátit.

...a víc fotek z eliščiny dílny a ateliéru si budete moct prohlédnout v pátek!



Komentáře

  • Linda

    VYHLÁŠENÍ SOUTĚŽE S... ELIŠKOU LHOTSKOU: ... ano, Eliška Lhotská ve své poslední kolekci "Pomník" pracovala s chlebem! A výhercem stříbrných náušnic je Petra Gonnot! Gratulujeme! :)

i
×

Víc než jen nákupní galerie

MOLO7 je komunitní prodejní galerie podporující to nejlepší, co se urodí pod rukama módních
designerů. Nabízí alternativu k běžným konfekcím, snaží se bořit anonymní fashion svět a
nechává nahlédnout tvůrcům pod pokličku. Naší touhou a snahou je, aby originální tvorba nezapadla
pod masově nabízenou produkcí. Společným úsilím s designery se podílíme na následování tradice
módního návrhářství. Potkat zde můžete jména působící na této scéně dlouho, ale i ta,
která nejsou příliš známá, a kterým MOLO7 dává šanci prosadit se. A to nás velmi těší!

Napsali o nás

  • Kvalita a originalita

    MOLO7 miluje módu. A když říkáme móda, nemyslíme napodobeniny z tržnice ani nekvalitní konfekci. Baví nás kousky, které jsou tak trochu umělecké dílo, přesto příjemné, pohodlné a skvěle nositelné.

  • Designéři

    Potkat zde můžete jména působící na této scéně dlouho, ale i ta, která nejsou příliš známá, a kterým MOLO7 dává šanci prosadit se. A to nás velmi těší!